Na trhu se objevují i jiné výrobky z mladého ječmene. Jedná se v prvé řadě o sušené drcené listy ječmene. Jejich výhodou, která upoutá zákazníka na první pohled, je jejich až o polovinu nižší cena. Ta je dána mnohem nižším objemem travní masy potřebné k výrobě stejného množství prášku a levnější zpracovatelskou technologií. Problémem těchto produktů je ale jejich nižší užitná hodnota. Ta je zase dána jejich problematickou vstřebatelností. Nutriční složky, pro které si vlastně zákazník produkt kupuje, jsou vázány na travní vlákninu, která je pro člověka více méně nestravitelná. Člověk má jiné zažívací ústrojí než býložravci, a proto jeho organizmus není schopen tyto nutriční látky využít.

Konzumování těchto přípravků je tedy i přes jejich zdánlivě nízkou cenu neekonomické, a co víc, pro někoho může být i nebezpečné. Při drcení sušené trávy dochází k rozpadu ječného listu na mikroskopické částečky, které se pouhým okem jeví jako jemný prášek. Ve skutečnosti se jedná o hrubou vlákninu s ostrými hroty, které mohou zraňovat a dráždit jemnou sliznici zažívacího ústrojí a vyvolávat alergickou reakci. U pacientů s Crohnovou chorobou mohou způsobit i poškození již beztak přecitlivělé střevní sliznice a vyvolat průjmy, které nutriční deficit ještě prohloubí.

Dalšími výrobky z mladého ječmene jsou sušené 100% šťávy z ječných listů. Ty neobsahují vlákninu, a proto u nich výše zmíněná rizika nehrozí. Z filosofického hlediska se vše, co je 100%, jeví jako nejlepší a nejkvalitnější. Z praktického hlediska tomu tak ale není. Je třeba si uvědomit, že vylisovanou ječnou šťávu plnou živin, enzymů a fytolátek už nechrání její vláknina, a za těchto nově vzniklých podmínek jsou v ní obsažené látky připraveny okamžitě chemicky reagovat mezi sebou navzájem i se svým okolím, a tím významně měnit své hodnoty. Proto okamžitě po vylisování dochází k sušení, které do značné míry zabrání těmto nežádoucím reakcím. Do značné míry, ale nikoliv dostatečně. I prášek je vysoce citlivý na vnější vlivy. Pro uchování výživné hodnoty je třeba použít náročnější a dražší technologie balení a důsledně dodržovat standardy šetrného skladování, což se někdy výrobci a obchodníkovi nedaří, a pro zákazníka je velmi těžké to zkontrolovat.

S tímto problémem, jak už bylo výše zmíněno, se potýkal na počátku i dr. Hagiwara. Nejprve vyvinul a prodával jen čistý prášek z vylisované traviny. Díky častým reklamacím však hledal jinou variantu, a posléze tento nedostatek odstranil přidáním přírodního maltodextrinu. Ten se chová jako stabilizátor (jejich obalením brání nutričním látkám v nežádoucích chemických reakcích) a současně jako nositel nutričních látek, které jsou díky němu rychleji a účinněji vstřebány. Tuto technologii výroby Green Magma si dr. Hagiwara nechal v r. 1969 patentovat.